Nad hlavami se vznáší nám

Nad hlavami se vznáší nám

noc temná, pohodlná,

v níž potají své žertvy má

osudu zhoubná vlna.

Leč běda, kdo by světlo chtěl

do této noci nésti,

jíž jenom hrůzně, zoufale

okovy pověr chřestí:

to světlo změní se mu v žár,

jenž jeho bytnosť stráví

a bídě v oběť poslední

myšlenku mu zadáví.

Svět musí, musí temno mít

za potravu své pýchy –

kam by se jeho rozum děl,

by jasně zřel své hříchy?