Nad hlubokým, tmavým hrobem

Nad hlubokým, tmavým hrobem

černá rakev se tu vznáší –

ach tak černá, že mně černosť

všechno světlo z oka plaší.

Že mně rozum rozplašila,

až ta hlava k prsoum sklesla,

až ta lebka kolotá se

jako loďka beze vesla.

Byla by mne umučila

snad ta nekonečná muka,

štěstí moje, že mne náhle

vyrušila cizí ruka.

Štěstí moje, že tak náhle

slova ruší sen můj těžký:

„Nemá se snad otčenášek

předříkávat pouze česky?“