Nad hnízdem.

Až budeš přijdouc v sady s prvním jarem

hnízdečko hledat ve úkrytu starém,

nebudeť více – čisté dřív a milé,

však u nohou ti leží – shnilé.

Cos doma dlela u teplého krbu,

rval v sadě vítr zuboženou vrbu,

a našed hnízdo, jež svým srdcem hřeje,

je strhnul v smíchu do závěje.

My v hnízdo to jsme naděje své kryli

jak ptáci vejce v obal sněhobílý,

ty jdi, a hnízdu, jež víc nezahlednu

i za mne věnuj slzu jednu.

Jde láska, plačky sbírá svoje dary –

zde černý vínek a zde kroužek starý,

tam v sadě najde hnízdo pokažené

a u něho dvě srdce vytržené.