NAD HORAMA

Ej, jednou tudy pojedu –

kdy to bude?

Celý kraj bude zasazen v slunci,

jak ve zlatě,

oblak-radost uchopí opratě,

lesy hluboké, jak nikdo vítat neumí,

na pozdrav zašumí;

pošlou mi vůni svých pasek,

rozdychtění všech lásek,

jež v stínu jejich se počaly.

Girlandy květů vyšplhají se na skály,

oblaka znachoví,

kroky, neslyšné v mechoví,

vstříc mi poletí.

A já, radostna, pojedu vysoko nad nimi,

neviditelná v obručí krásy,

budu objímat lokty nahými

vše, co se ke mně hlásí,

budu sama lesem a pasekou

vrbicí posetou.

Budu sama potokem,

jenž letem přes balvany si neublíží,

mrakem, který v hlubinách se shlíží,

vichrem, který všechny kouty prošlehá

a na noc ulehá

v strže, ke krotkému snu.

Neodvislá od nocí, dnů,

od let, jež míjejí,

v prasílu zapadnu,

kterou rody se zpíjejí.

Ej, z prostoru bez hranic

ke kusu té země,

jenž zblízka i z dálky mluvíval ke mně,

snesu se, splynu, roztaji v něm

a on ve mně.