Nad horskou strží smrt zpívá o půlnoci

Šum dálných vod se nese echem v tmách,

dalekých vod, dalekých vod –

nesmělou ruku po tobě jsem vztáh’

v tmách, v tmách –

Ale tak divný zavál na mne chlad,

mrazivý chlad, drtivý chlad –

ó řekni, dovedla bys milovat,

být žár, ne chlad?

Jsi pozemská milenka, ne stín,

prchavý stín,

vyrostlý z hříchů a prokletí, vin,

pradávných vin?

A z bolestných hloubek zašuměl hlas,

měkký a sladký hlas,

jak houslový nápěv se nocí třás’

hlas, měkký hlas:

Mrazná jsem, hrozná jsem, těžká jsem,

nejstrašnější bolest jsem,

však vaši bolest zakryji snem,

lahodným snem –

a bude to věčný a nelomený sen,

na oči zemdlené sen –

podej mi ruku, budeš uzdraven,

uzdraven, uzdraven...