Nad hřbitovem.

Hřbitove, omšený světe minulosti,

svaté místo památek a zapomnění:

nový život krušný mohyly tvé hostí,

věčnou noci tmu, či tužeb vvplnění?! –

Sade mrtvých, na prahu tvém ve prach klekám,

líbám zemi, zůstatky jež drahých kryje,

tajnou hrůzou němých rovů tvých se lekám,

které červ, čas věčný, nikdy nepodryje.

Prach a popel!... výkvět lidstva pouhá hlína, –

mladost, krása, štěstí – přízrak, klam a stín...

Nikdo zde víc neteskní, ni nevzpomíná –

věčný, svatý klid tu věje Hospodin.

Urno věků, v nezvrátitelném jež letu

těžkým zašuměly křídlem nade zemí,

pohřbivše v tě národy a kmeny světů,

pýchu jich a lesk a sílu s nadějemi!

Pomníku ty dějin času, jehož čteny

jak sám Tvůrce zůstanou vždy nezměněny,

pod tebou co nářku, bolu a slz skryto,

co tu v prach tlí zámyslů, snah, marných ždání,

co tu ctnosti, hříchů, kletby, požehnání:

v tvůj vše písmem věčným chladný mramor vryto.

Kniho, dějiny kde světa, zašlé doby,

chmurně hlásá kříž a cypříše a hroby!...