NAD HROBEM ALFREDA DE MUSSET.

Zde na hřbitově tichém v Pêre Lachaise

u tvého hrobu dojat stojím, němý;

jak přál si's, vrba sklání větve k zemi

nad rovem tvým, kam ke snům stulil se's.

Je večer, soumrak, kol ni kroků hles,

jen větřík táhne vrby haluzemi

a za lístkem list padá... v duši je mi,

jak by to verš tvůj za veršem se nes.

Spíš, pěvče lásky? Zaspal jsi již tady

svá zklamání a touhy své a zrady,

co hrobní tmy tě obklopují slepé?

Či v šumu vrby, jak jen zašelestí,

dál o své lásce šeptáš, o bolesti

a srdce tvé tu dole dosud tepe?