Nad hrobem drahého Jindřicha Fügnera.

Duch Siva zavál!... Výkřik blaženosti,

jenž k úsměvu nám pootevřel ústa,

zkameněl na rtech!... Zármutek se hostí

v hodovní Čechů síň... je pusta, pusta! –

Stojíme nad hrobem!... Však klamají se,

kdož mní, že s Jindřichem v hrob též se klade

to svaté nadšení, jenž v jeho oku stkví se

a v srdce všech se mimovolně krade.

A byť i nebe, želíc svého hněvu,

ten drahý hrob nám věčným sněhem skrylo:

z těch srdcí, očí, tváří bez úsměvu

jen smrť nám setře, co se v duši vrylo!...

Ten, jehož tělo černá zem teď kreje,

byl apoštolem nové víry Čechů;

on, když náš tábor vedli na galeje,

propůjčil jemu hostinnou svou střechu.

On věštcem byl nové dějinstva doby!...

Nekázal sic... však odpovídal činem;

on smál se šípům jedovaté zloby,

zaklínaje, čím dosud mrzce hynem.

Na ňadrech svých, v nichž bylo lásky k lidu

tak velká míra, že jí plýtval kolem,

odkájel reky, zažehnával bídu...

až klesnul sám... nás zůstaviv zde s bolem.

Ó věčný bože, je-li díl jen v tobě

té všemoci, jíž celý vesmír tuší,

proč neustáváš v nevystihlé zlobě,

proč Jindřichovu nám odnímáš duši?...

A je-li v tobě zla i dobra pramen,

proč proti nám vždy kletba tvoje hřímá?

či chceš snad vznítit ještě víc ten plamen,

jenž v prachu zašlé velikosti dřímá?...

Zas s ňadry, v nichž se orkán bolů zmítá,

slzíme hořce s obnaženou hlavou;

zas, sotva že nad obzorem se svítá,

stojíme v mlčení nad Přibyslavou.

Náš otec mrtev!... Sirotky jsme zase!...

K čerstvému hrobu tisícové pílí,

a za dnů jarních, v lásky sladkém čase

národa genius nad novým hrobem skvílí.

Však duch Tvůj s námi věčně bude žíti!

Ve jmenu Tvém se Prokopové vzchopí

a nad hrobem Tvým panichidu vznítí,

že v plamenech se české nebe stopí.