NAD HROBEM KRISTA.

Ze hrobu Kristus vstal a z jeho ran

se lila mocná záře vítězná

a šlehla v temno kamenného hrobu,

kam zadumán se díval ještě chvíli.

A krokem vrávoravým bledý muž,

pokrytý hnisavými ranami,

s korunou Venušinou v žlutém čele,

se připloužil už ke prázdnému hrobu

a před Vítězem na kolena kles’:

„Jsem synem otrávených objetí...

Však štítem proti lásce nestalo

se vědomí mé zhoubné otravy!

Ta zárodkem už prolne v lůně matky

a zničí krev, jež nejčistší má býti!

Jsou plny ran mých dětí útlé šije

a vztáhnou-li své drobné ručky ke mně,

zřím na nich zíti jizvy rozšklebené –

a v mukách šílím!.. Nejmocnější Pane,

jenž v lásce pravil’s: „Nechte malých ke mně“ –

zhoj hrozné rány dětí nevinných –

pak budou ručky vděčně k Tobě vzpínat!“

Zrak, plný neskonalé lítosti,

zvlh’ Kristu: „Nemohu... Ta kletba vin,

již vrh’ můj otec v kořen člověčenstva,

se ploužit bude řadou staletí!...“

Ku Kristu znovu muž svou pozdvih’ náruč:

„Ó synu boží, jenž se navracíš

teď v náruč otce, vyrván smrti prachu –

když zhojeny jsou všechny Tvoje rány –

ty rány hřebů, kopí! – zda Tvůj otec

by váhal k slávě vítězného syna

uzdravit děti otce – člověka,

zahojit rány nezasloužené?“

Zdvih’ Kristus k nebi ruku, z jizvy její

vytryskla záře zlatých paprsků:

„Hleď! Budou-li tvé děti ruce vzpínat

k nebesům, k otci: Z jejich krutých ran

se líti bude záře čarovná,

podobná mojí!.. A ta svědčit bude

o nebeského otce slitování!

Jen těla trpět budou, duše jich

zapsány budou nejskvělejším písmem

v království otce!...“ Povzdech beznaděje

chvěl hrudí muže: „Svatý synu boží!

Když tak by k nebi vzpínaly své ruce –

v té záři mučednické oslavy

tím víc, tím víc bych zřel ty hrozné rány!

Však já jich více vidět nemohu –

o vítej, Smrti, v lesku božích ran! –“

A s proklanýma mečem prsoma

se kácel tiše v prázdný boží hrob.