NAD HROBEM MATČINÝM. (I.)

Když vzkázali mně, že jí více není,

že na rtech s žehnáním mně skonala,

již nevím ani, zda mé slunce zhaslo,

aneb má duše býti přestala.

A když jsem poklek’ na čerstvém tom hrobě,

v němž poklad nejdražší můj tvrdě sní,

ach, nevěděl jsem, zda to matička má,

aneb má touha tlí v něm poslední.