NAD HROBEM MATČINÝM. (II.)

Umlkly rety, jež mi naděj v duši,

a novou sílu vdechly v bolesti;

to drahé srdce více nezabuší

pro syna blaho, syna neštěstí!

A oči, které láskou vroucí plály,

když bolu syn jsem opustil svůj práh,

když temné cíle se mi otvíraly,

ty oči hynou, hynou v věčných tmách.

Jen jasný obraz v mysl vekreslený

krvavým štětcem lásky synovské,

jen podoba ta svatá bez proměny

v mém srdci našla prahy domovské.