NAD HROBEM MATČINÝM. (IV.)
O, kdybych moh’ to srdce dát,
kde chladné staví kameny,
a duši svoji rozložit
tam na ně v bolu písmeny;
pak jistě, kdo by řeč tu čet’
a slavný kámen – srdce zřel,
ten mluvu tu by pochopil,
však ret by jeho oněměl!
O, kdybych moh’ to srdce dát,
kde chladné staví kameny,
a duši svoji rozložit
tam na ně v bolu písmeny;
pak jistě, kdo by řeč tu čet’
a slavný kámen – srdce zřel,
ten mluvu tu by pochopil,
však ret by jeho oněměl!