NAD HROBEM MATČINÝM. (IX.)

Dlouho jsem, dlouho klečel na tom prahu,

jenž tebe, drahá, v temnou uved’ říš,

jenž jak zlý démon mému podal blahu

tu jeduplnou, a bezednou číš.

A jak to jaro odcházelo z kraje,

tak táhly v dálku zlaté moje sny;

po době blaha, době sladké báje

pad’ v duši mrak a s mlhavými dny.

Jen někdy ještě vychází mně z temna

sluníčko jarní zahalené mhlou,

a to, matičko, doba předojemná,

kdy vzpomenu na velkou lásku tvou!