NAD HROBEM MATČINÝM. (VII.)

Ty neplač, neplač družko mého bolu,

a neroň slzy z teskných oček svých;

já vím to, vím, že trpíváme spolu,

však slzí těch víc nerad viděl bych!

Leč ty, co padly s krásných už tvých očí,

ty slzy svaté prosté sdílnosti,

mé srdce si ve vínek jasný stočí,

a památku tu schová s vroucností.

Ó věř! by viděla ty svědky pravé,

jež bez přísahy odpřisáhly žal,

snad, kdyby dřív jen děsnou kletbou chvěl se,

teď ret by matky tobě požehnal.