NAD HROBEM MATČINÝM. (XI.)

O, sněhy, sněhy, teplý plášti půdy,

což jinak je, když osejete vlas;

tu, co vypučí ze srdce, jsou trudy,

tu v chladnou zimu změněn letní čas!...

O, otče drahý, když jsem zřel ty slzy

a slyšel první ze rtů tvojích vzdech:

„Ba přijdu, drahá, přijdu k tobě brzy!“

tu srdce pukalo mi v bolestech.

Ach, již ti děsná náruč smrti vzala

tu, s níž jsi prožil dvacet blahých jar,

tu, kteráž vrásky s čela zulíbala,

tu matku mou, a s ní též poklid, zdar.

Ach, otče, otče, zůstaň ještě s námi,

neb blahu dítek připozdívá se,

a cesty jejich temny, málo známy,

a všudy, všudy šalba skrývá se.

O, otče drahý, vyjasni zas čelo,

zažeň ty chmury záhy naseté,

hle! v oblohu již slunce zaletělo,

a příroda nám opěť vykvete.

A matička ti žehnat bude v hrobě,

když tichou slzou ohřeješ jí hruď –

však nyní nelkej, jsem i já sirobě – –

již slza prostá žertvou drahé buď! –