NAD HROBEM MLADÉHO PŘÍTELE.

Hledal jsem přítele z minulých dob. –

Za zídkou hřbitovní zarostlý břečťanem a travou svěží

našel jsem zapadlý hrob.

Zde tedy neklidná hlava ta leží!

Ubohý příteli! nerušen

v poklidu dřímáš tu poslední sen.

Po trpké klopotné cestě svoji

vysílen padl jsi v nerovném boji –

ten klid je zasloužen! – –

Klidný sen? možno-li? Pod sirou zemí

spát klidně s jizvami a s ranami všemi

a s rozbitými nadějemi?

Z té hlíny studené nad tvojí hlavou

hrst květů proráží, dusivou travou

břečťan se prodírá plazivý –

Každý stvol, lístek se s námahou zvedá,

o místo bije se a světla hledá,

nad zašlý pažit, který už práchniví,

spleť nových stébel se o překot tyčí,

svijí se, tlačí se, vzájemně ničí.

Boj všady s horečným napjetím sil –

Kde klid by byl?

Klidně spat? – Možno-li v siré té zemi

s churavým srdcem a ranami všemi

a s rozbitými nadějemi?