Nad hrobem otevřeným.

Než noc se přiblíží a nebe mračna zakryjí,

ty budeš uzavřen a v tobě život bývalý...

Ty pojmeš srdce, ono, které milovalo

a nenávidělo a bojovalo,

jež někdy smutnilo a jindy jásalo; –

leč ty se na nic neptáš, ty je nezkoumáš,

vždyť víš, že život cnosť i hříchy ve svém nitru má,

a proto všem, jenž k tobě jdou, mír věčný dáš...

Však pohleď, povoz již se blíží mračnem pochmurným,

než nikdo za ním nejde, netruchlí ni nepláče.

I stanul. – Rakev vyňata, v hrob položena,

a místo slz, hrud padá množství na ni...

O srdce, srdce, rci, cos asi zavinilo,

že nikdo nejde, aby zalkal za tebou,

by, když ne květy, zemi na tvou rakev naházel; –

či zášti, hněvy lidské ještě za hrob jdou?!

Leč ustaň ptát se, duše má, tak končí život náš...

Patř, povoz již se hnul a černí oři ženou se

po pusté silnici a mizí v prachu,

jenž zvedán vichrem věstí příchod bouře...

Jen srdce ono, ono srdce ledové

snít pod tou vlhkou hroudou bude sny – snů svět,

neb jeho královstvím jest minulosť i budoucnosť,

co mezi oběma – je život, lásky vznět!