NAD HROBEM UMĚLCE.

„...Byl mučenníkem svého Idealu,

šel cestou trnitou, až dotrpěl,“

tak hlásal řečník v pathetickém žalu,

hlas jeho hudební se jemně chvěl.

A pod tribunou krásně ověnčenou

se davy lidstva pestře kupily,

nevděku vlasti s duší rozhořčenou

posmrtní ctitelé se divili...

Leč kdyby mrtvý génij povstal z hrobu

a v nové podobě zas vešel v svět,

zas klidil by jen útisk, posměch, zlobu,

ten lid by zas ho nechal dotrpět...

A je tak líp... ať v bídě, nouzi, strasti

dál géniové hynou v žití svém,

ta fráse aspoň „o nevděku vlasti“

zní tklivě v nekrologu posmrtném.