NAD HROBEM

Nad hrobem prázdně zejícím

lid u rakvičky kleká,

lid hadrovitý, chrtné tváře;

a otec hlasem chvějícím

promlouvá na hrobaře:

„Jdi, jdi mně pro faráře

a rci, že hrob již čeká

na svaté vykropení,

a rci – já nevím, co ti dím,

však rci, že jistě zaplatím,

teď že zde groše není,

že není nikde práce, –

jdi, rci mu jenom krátce,

že nemocna je žena

a všechny kouty prázné –

jdi – jdi – mně slovo vázne!“

a z hloubi pozastená.

Zrak neurčito upjatý,

zub pevně v ret je zaťatý,

tvář bledne, zas se pýří:

to není otce zoufalost,

již převrhla se v hněv a zlost

a v nitru hněv jen víří.

Již hrobař jde. – „Žeť přicházíš!

Nu přijde farář, přijde?

„„Až na krejcar prý vysázíš,

dřív z domu že nevyjde!

Když prý byl u tvé ženy s pánem bohem,

že viděl stláno pod ní jako stohem,

a kdo prý ještě má tak plné lože –““

Muž v řeč mu strašně zakleje

a nohu v hlínu zareje –

„Nechť ale zhynu třeba v roce –

však nemůž být v tom tak přestrašná vina!

buď kněz ten proklet „jménem boha otce“

a proklet zase „jménem boha syna“ –

a po třetí: „svatého ducha spolu“ –

a teď mně kluka spusťte tedy dolů!“