NAD JEDNOU ZLOU, ALE KRÁSNOU A SMUTNOU KVĚTINOU...

Vím, jsi jen jedna květina z nesčetných květů země té,

jen jedna růže zářící na zemi pestře rozvité,

květinná bytost setkaná ze slabostí a bolestí –

leč krásná tak, a schopná snad v krásnější ještě rozkvésti...

Tak stojím smuten nad tebou: Mám tebe, cítím, v ruce své,

v ruce, již trnem ranila’s své strany slabé, prokleté –

ta krev na ruce zbarvené, ta chvěje rukou: Rozdrtit!

Leč ruka váhá... Brání jí vyšší rozum a hlubší cit...

Mám říci: „Kvěť!“ a nepomstít krev ruky své na růstu tvém?

Pokorně uctít krásu tvou a smilovat se nad trnem?

Tak chtěl bych pomstít jen ten trn, jen trn ten zlomit na tobě,

pak dál tě nechat, krásnou, růst v ryzejší, čistší podobě.

Byla by velká vina má, spáchal bych příliš těžký hřích,

dnes, kdy jsi teprv v rozpuku, tě zranit – a snad zahubit?

Byla by velká krutost má, zlomit tě, květe trpící,

přes mšice tvé a trny tvé, přece jen k výši toužící?

Vím jedno: Chtěl bych tak – oh, žel, že trn by smál se řeči té –

říci ti, jak tě uctívám v tvé kráse vzácně rozvité –

jak, co má ruka, krvavá od trnů tvojí slabosti,

hrozí ti, tebe proklíná, půl z účelu, půl z bolesti,

můj vyšší zrak a hlubší cit tě obdivuje v kráse tvé,

lituje tebe v sudbě tvé: růže tak smutně rozkvetlé,

přes mnohou mšici, mnohý trn tragicky krásně rozkvetlé...