NAD JEZEREM.

Kde jaký květ, žár paprskový sehnul,

na stromy u cesty prach šedý lehnul,

pták svěsil hlavu v křoví;

pod šípy slunce puká země holá

a každou rýhou „žízním“ k nebi volá –

leč nebe neodpoví.

I v lesa hloub jak dusné ticho vniklo...

přes cestu lenivě se hádě smyklo

a hnulo travou žlutou –

jak listím slunce paprslek se vkrádal,

žár teskný ze všad v obličej mi padal

zdí stromů nepohnutou.

Dál! – Náhle olší temná stěna řídne,

mé oko v dálce šedou skálu zhlídne...

hle, jezero spí pod ní! –

Jak slza leží v kapradí a býlí,

jen buk a javor nad vlny se chýlí

a hloh a růže vodní.

A nevím proč a sedám na kamenu,

zírám, jak slunce pere v skalní stěnu,

jak hoří na hladině,

jak svadlý list se choulí v lesním loubí,

jak vodní pavouk v mlhovité hloubi

v své síti visí líně.

A duše má se v hloubi pozachvěla,

jak mlhou kraj, tak hlava má se tměla,

z vod něco slyším zníti...

Dnes je ten den, kdy tůň svou oběť žádá,

– tak lidu báj se v moji mysl vkrádá –

chceš jí, mé srdce, býti?

Tu vítr šepce, jenž spal ve kapradí:

„Ó pojď, ty nevíš jak ta voda chladí!“ –

tu vlna šumí vlně:

„Náš nový druh, jak v objetí mu klesnu!“ –

a rákos stená, bříza kývá ve snu

tak tiše, tajuplně!...

A srdce moje svírá kouzlo cizí,

mně zdá se, s žitím všecko že mně zmizí,

tak bolestně! – tak záhy!

já cítím v chvíli té můj život parný

jak letní den, a jak poušť jednotvárný

že mi až příliš drahý! –

Juž noční stíny táhnou lesním šerem,

já posud sedím v dumách nad jezerem

i nad myšlenek tokem –

jen měsíc v mlze bdí nad pustou hrází

a tiché laně dívají se z mlází

svým velkým, vlhkým okem...