Nad jezerem Erie.

Když bledý měsíc v jezeře se koupá

a ve vlnkách se hvězdy snivě brodí,

můj duch ve říši báječnou se hrouží,

a divné obrazy se v mysli rodí.

Předivné obrazy, že hned bych jásal,

hned slova trpká na jazyk se tlačí;

hned prsa dmou se pyšně tak a volně,

hned stažena, že sotvy dech se vláčí.

Ba divné sny nad krajem porobeným,

kdy stínové zde sbitých kolem bloudí,

sic němě jen – však dosti hledem praví,

dost šepce větřík – slza v zrak se loudí.

Ba dosti věru, že by nebe popsal,

a každé slovo o pomstu by plálo. – – –

Předivné sny zde spícím nad jezerem,

ba divné věru, co vše se mi zdálo!

Krásná země, ráj to nerušený,

jak by dítko v náručí své matky,

země šťastná ploula v oceánu,

a mír věčný úděl byl jí sladký.

Krásná země: moře hebké trávy

a pralesů převelebné houště –

vznešené a přece prostomilé,

posvátné ty věru byly pouště.

Oblouky a mosty květinové,

sloupy růží, chrámy z révy spnuté,

živočišstva zástupy ty pestré,

nad vším nebe modře překlenuté.

Šťastná země! – šťastny její dítky,

ježto v nevinnosti nepodjaté

žily tiše, prostě, spokojeně,

jedním poutem – poutem lásky spjaté.

Šťastny byly – jako dítě šťastno,

když vše vůkol na ně jen se směje

a vše patří mu, co vidí, slyší,

vše jest jeho, co si jenom přeje.

Rodily se z lůna k prsu matky,

javorů je větve kolébaly,

s bílou laní šeptaly si lásku,

jako ptáci s písní usínaly.