NAD KALÍŠKEM.

Otevřen kalich za zlatou mříží,

v krůpějích rosy motýl se shlíží,

i růžné nebe, –

dík, že mi zírat nelze tam spolu!

tož abych k studu, děsu a bolu

zřela tam – sebe.

Tehdy jen klid jak anděl je se mnou

zahloubám-li se v myšlénku temnou,

o ni duch prosí;

nitro mé zpráhlá, divoká rokle,

tu není stébla, travičky zmoklé,

ni krůpěj rosy –