NAD KNIHOU BÁSNÍKA.

Nad knihou básníka se chvíli zamysleli,

a potom znavení a roztrpčeni děli:

Za veršem sune se verš poutníků jak řada,

již smutnou pouští jdou, v níž soumrak šerý padá.

Jak z mraků slunce by nesvitlo po den celý,

jak život byl by jen malomoc, teskné žely,

jak pusté byly by a bez radosti světy,

jak vůní otravnou by dechly hořké květy – –

A v stěny žaláře duch marně křídly bije,

co oni hrbí dál své zotročené šíje,

a ve vod stojatých se topí kalné rmuti.

Ó, smutný básníku! A není k rozetnutí

to pouto, kterým spial tě osud ve své zvůli –

těch hořce polituj, kdo v rmutu utonuli.