NAD KNIHOU LITERÁRNÍCH DĚJIN

Přede mnou tichá lampa

a kniha veliká –

přemítám bílé listy

a duše tiše lká.

Toť děje literární,

jména a obrazy,

to hřbitov reků ducha

a jejich odkazy.

Toť druzi moji dávní,

již dávno tlejí v snách,

toť hlavy ideální,

jež rozpadly se v prach.

Též jak já bojovali

o lauru suchou sněť,

krvavé srdce dali

a v zemi padli zpět.

Z kamení, o něž klesli,

tříšť zlata drobili,

o kosmu hvězdy chladné

si hlavy rozbili.

O jiskru pravdy, krásy

se bili s osudem,

až bledé, vysílené

je pohltila zem.

Bili se o kus chleba,

o slunka záře kus,

o trošičku jen klidu,

by zaslechli hlas Mus.

Nyní tu v řadách leží

v pamětí hřbitově,

světélko věčné hoří

jim plaše na rově.

Jedni sen slavný dřímou

s hrdými pomníky,

druzí pod prošitým drnem,

pod blíny, šťovíky.

Já s lampičkou a steskem

tu mezi hroby jdu

a místečko si hledám

a šeptám modlitbu:

„Sen sladký spěte tady,

ó bratří zesnulí!

Lux coeli luceat vobis

in saeculum saeculi!“