NAD KNIHOU NOVÉHO ZÁKONA.

V pohádku starou se vmysli, mé srdce,

rci mi, v čí hrudi as chtělo bys bíti

v okamžik Kristova odsouzení?

„Tenkráte chtělo bych v prsou bít barbara,

s šílenou radostí nad vlastním vzdorem

divoce řvalo bych: „Ukřižuj! Ukřižuj!“

Srdce mé, rci mi však, jak by ti bylo as

v tiché té chvíli, kdy k nebesům „Žízním!“

sténaly mroucí rty slabého člověka?

„Tenkráte chtělo bych změnit se v houbu

s posledním lékem, který vznes’ voják

k zsinalým ústům mroucího člověka.“

A co by’s cítilo, srdce mé, rci mi,

v ohromném tichu tom na Kalvarii,

chladnoucí rty když zvolaly „Dokonáno“?

„Závidělo bych každému kameni,

každému kameni opony chrámové,

který puk’ při smrti ukřižovaného.“

Srdce mé směšné a nedůsledné,

jak by ti bylo as v čas ten, kdy k nebi

pozved’ kříž sirý své ovoce největší?

„Tenkráte chtělo bych těžkým být kamenem

který pad smrtelně v krvavé skráně

prvního jeho mučedníka!“