Nad knihou písní Aristida Bruanta: Dans la rue.

Kdes v krčmě Montmartru tvá Musa výská,

tam z moře dýmu vyšlehává její skřek,

při skocích kankánu dav vilně vříská,

tleská i holemi v podlahu tříská

směs pobudův a nevěstek.

Ty v smetí boulevardů své hledáš rýmy,

jak tulák povržené zbytky doutníků,

z nich hantýrka zní zvuky chraptivými,

puch z nich vlá žaláře, vane dech zimy,

ó zachmuřený básníku!

Při stonu sloky tvé děs na mne sahá:

mně zdá se, že jsem zbloudil v noci v ulicích,

kde ve skrýš nevěstka mne láká nahá,

v příšerném zákoutí blýská nůž vraha,

škyt opilcův se mísí v smích...

Kam hlédnu – kal a bláto, hadrů špína;

pot srčí po zádech, vlas vstává na hlavě,

zřím, v cele kat jak muže v pouta spíná,

v jitřních par chumlu, hle, ční guillotina,

tak tichá, němá k popravě...

Bol cítím v úzkostlivém srdce tluku.

Ni slunce paprsk neproráží mlhami...

Ó, komu, komu podati svou ruku?

balsám kde nalézti pro lidstva muku,

jež nezhojí se slzami?