NAD KNIHOU ZEMŘELÉHO.

A ten, kdo píseň úchvatnou tak pěl,

z poháru ženiných rtů musel píti

rozkoše závrať a nezmarný žel,

než struny kythary své mohl naladiti

v toninu nezvyklou, však v souzvuk jediný,

pro prstů úhozy, jež vášeň znala rozechvíti.

Je krása písně té jak krása květiny:

hořící touha, živoucí barev harmonie,

rtů šepot mezi plameny, stesk pozdní hodiny,

kdy srdce zmateně a urychleně bije.

Jí něhou jitro trylkuje a večer zakvílí,

z ní nepřemožitelná noc se šílenstvím snů lije.

V ní úpal polední se s vůní zrajícího obilí

i s hlaholením zvonů v jednu vlnu pojí,

v ní vzdechnou větve, které tíhou ovoce se zlomily.

Ta píseň rozteskní, rve, utěšuje, hojí.

Vždy vášeň vítězící zpívá v ní a lká:

vzdor touhy před bojem a vzdor i po všem boji,

lačnost rtův po kouzle, jež tajemství nám tká,

ať v hloubi propastné, ať v hloubi něčích zraků.

Je vzkazem bytostí, jichž krok náš nepotká.

Chvěje se píseň jako přelud mraku,

když s větrem laškuje a letí přes hory.

Pěvec té písně podobal se raněnému ptáku.

Jeho hlas, bolem zvýšený, tlumočil věcí hovory.

Smrtelně raněný, jen jedno přání měl:

By ve svém umírání nejkrásněji pěl!