Nad kolébkou.

Les kypří, v luhu pučí kvítí,

zvěsť jara vyskočila z hor,

a na kolébku slunko svítí

a do kolébky matčin zor.

A v kolébce té něžných tváří

jest ukryt našich srdcí skvost,

dvou srdcí hvězdička, jež září

ve krásnějších chvil budoucnost.

Hle, chví se – strach mi srdce dusá,

k ní bojácně se kloní zrak, –

v tom směje se ta malá pusa,

a fialkou se temní zrak.

Jsme šťastni! Jeden přes druhého

chce líbati ten malý rtík,

a rázem tuchu všeho zlého

vzal z duší jeden okamžik. –

Leč sotva spí, dál strach nás mučí:

jak bude s tebou v žití dál?

zde v síňce pro tě láska pučí,

a venku snad již roste žal! –