NAD KOLÉBKOU.

Hošíkovi růžovému

nad kolébkou zpívá matka:

„Hajej, ty má tvářko sladká

v zlatých vlásků diadému!

Tílko bílé, duško čistá

v košiličce andělíčka!

Ráj se sklání na tvá víčka,

rajský sen ti v žití chystá.

Láska s tebou půjde vesnou,

z vesny v léto, do jeseně,

učiní ti v časů změně

i tu „půlnoční“ kdys plesnou.

K pravdě, dobru, kráse božské,

k douškům z nejčistšího zřídla

ponesou tě duše křídla

z doby dětské do jinošské.

Mužně zralými pak činy

nezaváháš na rozcestí,

hájit budeš lidu štěstí

s nejlepšími jeho syny!

Neublížíš ani broučku,

budeš chtít jen blažit, těšit,

na nikom se neprohřešit.

Hajej, nevinný můj kloučku!

S práva znakem na svém štítě,

s jménem vlasti na praporu,

uvítáš dob šťastných zoru;

pro ni rosť a kveť, mé dítě!“

Při něžném tom kolébání

matčin zrak se zavřel tiše;

spánkem jata, klidně dýše,

na rtech šťastné usmívání.

Ale do snu v noční tiši

v nenadání, v nevědomí

rány jako pádné hromy

rázem na ráz dunět slyší.

V strachu ze sna vytrhne se...

Postava jak přízrak z báje

dlí tu s dítkem, kolébá je

prudce, až se půda třese.

Zakuklena v roušce rudé,

v kmitu blesků kolem sebe,

hlasem, z něhož hrůza zebe,

kolébavku takto hude:

„Tuž se, tvrdni, pacholátko,

potlač cit a nebuď měkký;

v pochod půjdeš předaleký!

Hýčkání ti trvá krátko.

Los tvůj: ve jhu kruté kázně

rány snášet, rány dávat,

nedbat slzí, výtek, závad,

nezřít zoufání a strázně.

Jest ti obrnit se lítě

bezmilostnou, pádnou pěstí,

chladně mařit lidské štěstí,

vraždit muže, ženu, dítě,

silou děsnou být vždy prvý,

slep a hluch být k hoři vůkol,

nejvyšší znát jeden úkol:

plýtvat svou i jiných krví.

Smrt kde hýří, zkáza světa

zdoby věků v trosky kácí,

rdousíc mír a čestnou práci:

k tomu zrozen’s, v tom tvá meta.

Mrtvolami kde se sytí

dravec, jenž se Mocí zove,

jenž i živých srdce klove,

tamť jen úděl tvého žití.

Vyvolen jsi rekem slouti –“

„Dosti!“ křikla matka zbledlá,

děcko chranně k srdci zvedla – –

Přízrak rudý v tmu se hroutí.

Byl jen snem? – Ó, pochybnosti!

Či tak děsná pravda svítá?

Matka v závratích se zmítá

nad kolébkou budoucnosti.