Nad květem lotosu.

Ty divukrásný květe,

tak bělostkvoucí, vonný,

s krůpějí čisté rosy

ve skvostném kalichu,

buď vítán v tiché mé komnatě!

Tvá matka pyšnila se

svou krásou, vůní sladkou

v posvátných vodách Gangu,

pak loď ji v chladný kraj náš

přenesla, a tak mne

blažíš svým čistým zjevem.

Mystický květe krásný,

dalekých krajů dítko,

obrazem tys mi věrným

mojí duše!

I její jest původ

v končinách světla, krásy,

i ona divem

octla se v údolí drsném, chladném,

jež zovou zemí.

Květe můj, oba život

žijeme sobě rovný:

jak tobě, i mně slza

v ňadru dlí nevysychající,

slza to touhy žalné

po pravé domovině!

Závidím tobě však, květe můj,

že žítí tvoje krátké

cennější jest než život můj

tak dlouhý, ach tak dlouhý!

Ty přece jednu duši půvabem jímáš,

ty přece miláčkem jsi mojí duše!

Lze mi to říci

o žití mém?

Zda oblažil jsem koho,

zda byl jsem komu tak drahým,

jak ty, můj květe, mé duši?

Než, jedno přec mi blahým

pocitem duši plní,

jedno přec v nitro moje

chloubu vlévá:

Květe můj, já jsem trpěl!

Já jsem zápasil s osudem zlým,

zápasil a vítězil!

Nad květem mojí duše

vznáší se gloriola,

jížto ty neznáš!