NAD KVĚTINOU.

NAD tebou stojím, hledím

na květy tvé a pel,

na krůpěj rosy na nich

a kol na roje včel.

Ty stojíš tu tak tiše

a jenom sníš a sníš, –

že nad tebou kdos myslí,

zda tušíš to a víš?

Zda cítíš jakous touhu,

být více nad svůj sen,

či být a žít ti stačí

a růst a odkvést jen?

A nebo ve zakletí,

jak v nás, je v tobě duch,

jenž cítí, že se vznáší

tajemný nad ním ruch?

Že šepce mu a dýchá

kol něho jiný svět,

jejž cítí, ale jemuž

nemůže rozumět?

Duch, jenž by vzlétnout vzhůru

by přál si, pouta prost,

a okovy je vázán

k té hroudě, z které vzrost’? –

Ó, květino, jak stojím

tu nad tebou v svých snech,

tu v mou též vane duši

od jiných světů dech.

Jak nad tebou se chýlím,

snad u mne stojí kdos,

a jako já tvé bytí,

můj rozebírá los.

A hledí na můj život

a hledí na můj skon, –

a já jsem cizí jemu,

a mně je cizí on.