NAD LIDSKÝM MRAVENIŠTĚM

Na sopky vrchole žiji.

Z hlubiny vyvěrá ke mně bouřlivé dunění temné,

orkestr zemského ruchu...

Údery bezcitných kladiv, stenání strojů a páry,

hrčení neznavných vozů, zápasy hlasů a ryků,

hučení svárlivých jezů, volání smířlivých zvonů...

Omamná, barvitá hudbo valného lidského moře,

které se rozbíjí dravě o patu sopečné hory,

na jejímž vrchole trůním, rozlačněn hltaje zvuky

života osudné písně, očistné nádhery smrti!

Mou krev jsi zažehla touhou,

srdci jsi připjala plachty,

tvými by vlnami plulo, podobno odvážné lodi,

k vzdáleným ostrovům skrytým

panenských neznámých světů,

prazvláštních tvorů a květů.

Miluji krásu tvých vzdorů,

miluji hrůzu tvé lásky,

nezměrné záhady hlubin,

nad nimiž chtivě se skláním,

žhavě se zpíjeje tebou,

nezdolný, dráždivý živle,

čekaje netrpělivě, abych tě pozdravil slavně

v zkypění varu tvé síly.

Na sopky kráteru žiji.

Z hlubiny vyvěrá ke mně bouřlivé dunění temné

vlnění zemského vzruchu –

Živote žírný a mocný!... Polibek celému světu!

Sopka se v základech chvěje, živly se rozpoutávají!

Obrodná chvíle – ó, věčno! –

posléze zachvácen býti

výbuchem žití!