NAD LIPINOU.

Na vršku Čihadle stavím krok. V obzoru úzkém kole

vroubena lesy dokola – přede mnou lipinská pole.

Slunečné skvrny po kraji jakoby o závod letí –

uprostřed návsi hejno hus a hejno malých dětí.

A je tu klidno, sladko tak, ve výšce krahujec hvízdá –

z lesa se táhnou vzkřeky vran – mají tam na jedlích hnízda.

A možná – jednou – za sto let, že půjdou dějiny tudy...

Vyhoří přes noc tichá ves, krev vsákne v lipinské hrudy.

Husy tu vojáci vybijí, na poušt se promění statky,

a děti někam v cizinu na loktech odnesou matky...

Potom zas z polí lipinských zdvihne se obilí chudé –

než jejich jméno pro věky ve knihách zapsáno bude...

Po letech přijde krásný den... Po nebi bělostné hrady...

Cizinec zeptá se udiven: „Tadyže?“ – Nu, ano; tady...

Proč by ne taková Lipina, proč by ne ty stráně chudé...

Je dneska potem úzkosti skropena země má všude.

Bolest už zadýchla do všech chat, a bázeň všude je hostem...

Třicet jich padlo už z Lipiny – a přece cítíme: rostem!