Nad listy Žižkovými. (I.)

Již z tebe není ani prachu tucha,

tvé srdce dávno přešlo v dým a páru,

tvůj hrob již zmizel v dějin suchopáru,

a z naší duše vzali tvého ducha.

Zvěsť tvojí slávy za tebou tak hluchá,

jak smutně’s padl v choroby zlé spáru,

ne v lítých bojů, jež jsi vznítil, žáru,

sněť rodu tvého k zoufalství je suchá!

Přec jásám, svým tě dědem zváti moha,

jak žena tvá – vlasť – nadšením se chvěla,

když život dal’s jí, svobodu i boha.

V mé krvi přece dědictví tvé žije,

a cizina se dosud chvěje celá

před hrdinou, jejž neznámý hrob kryje.