Nad listy Žižkovými. (II.)

Jak duše moje slastnou bázní plesá,

když tvoje listy čítám, Velký Jene!

Z nich zbožného se citu příval žene,

v nich přízrak vozů válečných se tesá.

S tím druhem tvým, jenž vstoupil na nebesa,

kde hranic zář kol hlavy se mu klene,

nám v duše horké, těžké, rozjízvené

slov vašich sprcha jako rosa klesá.

Ó české slovo! Ach, co v tobě kreje

se síly, něhy, zbožnosti a díků,

a do pozdní mé duše z tebe věje!

Tím českým slovem v tomto okamžiku,

tím hlasem, jemuž srdce neodolá,

tvá duše: „Tys můj syn“ zas ke mně volá!