Nad listy Žižkovými. (III.)

My nevíme, co ,svobodou‘ se zove,

jak její číše chutná – sladká, žhavá,

z níž opojení, božská rozkoš vstává,

v níž sladká pěna přesycení plove.

Ó volnosti! Kolikrát v touze nové

jsme hnali tam se, kde tvá bytosť smavá,

až k šílenství nás touha chytla dravá,

ku ňadrům tvým se nesli naši snové!

Ach, mžikem na nich spočinouti pouze,

jed retů pít a otrávit se rázem,

leč ještě v smrti pít tak dlouze, dlouze!

Však síla naše zašla mdloby mrazem

a darmo druha druh se teskně táže,

zda poznal sladké objetí tvé páže.