Nad listy Žižkovými. (IV.)

Ty, stíne, mluv, kam kyneš svému lidu?

Ne v boj jen divý vedlo nás tvé žití,

a pod tvým krunýřem má ruka cítí

tep srdce, které také chtělo klidu.

A štěstí země v boha jasném vidu,

a víře, násilím jež nechce býti,

a lásce, která zná též odpustiti,

a práci, všech jež překonává bídu!

Za slávu tvou co země má ti dala?

Ni hrobu tobě, Otče, nepopřála!

Kdy pochopí, že úděl její stálý,

jak slovo tvé nám po staletích velí:

být čistým, svým, dát lidstvu život celý,

však umřít při tom za své ideály?!