NAD LOŽEM TRPÍCÍ.

Jak Dante – když se nad propastmi pekla

v mrak dumy klonil, scházeje v jich jícen,

kam hrůza světa celého se stekla,

všech bytí lidských bída, hříchy sycen

var vášní krvavý, plam nezkojení,

na požár, jenž vše chvátí, divě zlícen –

zřel muka duší, nad něž větších není,

zřel vidin krutých rozdíravé spáry,

úzkostí kleště, smolná utrpení,

leč nezalek se sestoupit v ty žáry,

by v zpěv svůj zachyt obraz věčné muky,

a kýv, ať Charon převeze ho charý:

tak bylo mně, div krotit srdce tluky,

nad ložem, jež i v snách jen děs Ti mělo,

div odvahu kde brát v těch trýzní shluky,

kdy v slzách líbal jsem Tvé choré čelo.