NAD MALOU ZEMÍ.

Oproti světům dalekým, nevyzpytatelným,

tajemným, nesčitatelným

– jež každého večera tiše se zvednou,

jak vítězná vojska u spících stanů

v zářivé zbroji

na stráži stojí,

až k ránu

únavou zblednou;

na kterých lidé, tví neznámí bratři již žijí,

těžkými vůněmi rozkoše sladké se spíjí

a bolestmi svíjí,

neb na kterých jednou

žíti přec budou:

je tato zem pohorskou, v lesích ztracenou vesničkou chudou,

již na své objížďce nevidí vznešený král;

je zrnkem jen prachu, jež z božského šatu

při bouři stvoření v chvatu

vesmírný vítr do dálek svál;

je červivé jabko, jež zvadlo

a se stromu spadlo,

kutálejíc se v bezednou dál.

Ó, kdož jednou jen v nesmírnost světů pohroužen

a tesklivě plačícím steskem roztoužen,

nepohnut, tichý, jakoby z kamene, stál

u hlavy mlčících skal;

kdož jednou jen královskou nádherou vesmíru okouzlen

nadšením němý a bled

procítil světů daleký, jásavý let –:

zda nemusil duši své říc,

že tato zem vířící v odvěkém kruhu,

šílená jako čaroděj vlastními parami

nářkem a kletbami,

nasáklá na veskrz potem

a slzami;

že tato zem se všemi

městy a vesnicemi, velkými říšemi,

s hučícím hřmotem

nádraží, přístavišť, tržišť a továren,

s tenkými věžemi

vypiatých chrámů a hvězdáren,

se šťastným jásotem

vítězných národů,

s nesnesně drásavým výkřikem

dělnic a dělníků, které stroj čelistmi drtí,

se vzlykem radostných snoubenců na bílém loži,

s křečemi těžkých porodů

a zoufalých smrtí

je bezduché, bezmocné, prázdné jen nic...?

Ó Bože!

Jak často nám vědomím marnosti všeho a nicoty

vypadly broušené zbraně

z ochablé dlaně,

jak telegram o smrti dítěte z matčiných rukou,

vypadlo péro i rýč.

Jak často jsme rdoušeni nesnesnou mukou,

v nesmírné bolesti

snili o štěstí

tichých mystiků v ztraceném klášteře,

stranou všech životních cest.

Jak jsme toužili – jako pobledlí boháči při zvěsti

o černé choleře,

když pitvorná přes všechnu bdělou ochranu

pomalu

dojela na hřbetě oblezlém pištících potkanů

chodbami kanálů

do středu zlekaných měst –

uprchnout v cizí krajiny,

daleko někam, z tohoto života pryč.

A přece tu každý i nejslabší tvor,

jak na rudé areně těžce se bránící gladiator,

svíraje v rukou svítící nůž,

vrhá se v zoufalý boj.

Přece tu každý jak bezduchý stroj

před každou ranou i před smrtí

snaží se nastavit bohem mu daný kovový štít.

Přece tu každý přissátý k životu smysly a touhami všemi,

jako král výbojce k dobyté bohaté zemi,

jak k bílému boku své ženy silný a radostný muž

věčně a plně chce jako Bůh žít...