Nad mimosou z Riviery.

Ve vzduch naší zimy šerý,

kde mře každý vzlet a vznět,

sladce dýchá z Riviery

drobnolistý, žlutý květ.

V mlze, kterou pouze svítí

jinovatka stříbrem hvězd,

hlásá ten květ: Posud žití,

někde ještě vesna jest!

Na hebounkém útlém stonku

v bledých lístků zeleni

deštěm svojich zlatých zvonků

směje se mých do snění.

A já nad kalíšky těmi

vdýchám balsamický dech,

v čas, kdy v šťastné žil jsem zemi,

vracím se zas po letech.

Nade mnou se blankyt klene,

věčně smavý, hluboký!

Apeniny osněžené,

světla, jasu potoky!

Bloudím opět pod platány,

v jasmínu a myrtách sním,

stezky kolem révou tkány,

eden svět a život s ním!

Umění, tvá arcidíla

mluví opět v duši mou,

a z nich vzruch a k skutkům síla

blýskavicí proudí tmou.

Sladká vůně! – Všickni snové

okřídlení, buclatí

zlatovlasí andílkové

odlétli – se nevrátí.

Nevrátí se? – Ale přece

zlatý po nich zůstal sled,

tak zří holá jabloň v řece

střesený svůj vlastní květ.

Nemám vše, jak tenkrát snil jsem,

mnoho ovšem naopak,

ale z toho, kterak žil jsem,

zrnko si přec najde pták.

V jiném rámci, v barvě jiné,

v jiném ovšem sousvětlí

moje štěstí dnes mi kyne

i sny, které odlétly.

Tuhý denní boj a práce,

v duši žluč, pot na skráni –

večer však mne vítá sladce

mojí ženy usmání.

Mnohá starost s všedním prachem

hází v duši pološer –

za to kvetou čárným nachem

sladká líčka mojich dcer.

Proti snaze, jež chce výše,

krátkozrakých boj a ruch –

jen když v souhlasu mi tiše

ruku tiskne mnohý druh.

Mimoso! Tak dech tvůj sladký

nemůž’ ve mně vzbudit stesk,

ano, ani v čas ten zpátky

nechtěl najíti bych stezk.

A tak v zimy náš vzduch šerý

něhou svou mi dýcháš jen,

sladký květe z Riviery,

vyzlatíš mi celý den.

Prodchneš vůní moje snění,

v tyto verše střeseš pel,

Vesny dech jak v sladkém chvění

nad nimi by přeletěl!