NAD MIZEJÍCÍ VLNOU

Slabý vítr čeřil vodu.

Příboj vln břeh měkce myl.

A v tom jejich věčném chodu

já jsem se tak zamyslil.

Nevěřil jsem, že snad mohou

vlny v břehu končiti.

Cítil jsem tak často mnohou

v duši mou se přelíti.

A tak náhle zdálo se mně,

že ty vlny dále jdou,

až se jimi celá země

rozchvěje jak předtuchou...

A mně připadal břeh celý

nekonečnou branou v tmu,

kam jdou, aby rozechvěly

vlny z hlubin v hlubinu...

A já viděl: Vše se chvělo,

všechno opouštělo klid,

jakby jak ty vlny chtělo

jiné tvary naplnit.

Modro nebe na hladině,

oblak, který po něm šel,

a v tom rozechvělém klíně

já sám nejvíc jsem se chvěl...