NAD MOČÁLEM.

Kalný blankyt – po obzoře

bělají se pruhy táhlé

tam, kde slunce zapadlo.

Mýtina – kol trávy spoře,

suchá kleč ku zemi tiskne

holé větve sluncem zprahlé,

jimiž časem močál blýskne

jak rozbité zrcadlo.

Ticho – ani křídlo ptačí

nezašustí po kořisti;

vzduch spí v parném strnutí.

Z dálky se jen bory mračí,

u mých nohou pestré býlí,

svadlá kapraď, žluté listí,

v tmavé vodě leknín bílý,

všecko dřímá bez hnutí.

Přírodo! Zde neznám tebe!

Rci, zda mlkneš zahanbena

svojí hroznou nicotou?

Hledím výše – kalné nebe,

unavený hledím dolů –

černá zem a kalná pěna. –

Mřeš pod tíží vlastních bolů,

či snad hyneš samotou?

Nikoli! Tvůj klid jest lživý;

tam, hle, stopy nad močálem

jak se kříží v neladu!

Jistě boj zde sveden divý!

Hle, to poválené sítí,

tráva postříkána kalem!

Zde šel kanec k bahnu píti

a nemyslil na zradu:

A tu v mrtvé, pusté tiši

sok jej přepad’ v divém skoku,

a boj zaplál šílený;

boj, jenž nikdy se neztiší,

takže jednou v půtce děsné

zem se stopí v krve toku,

v sporu zvěř i člověk klesne –

v boj oživnou kameny!

Boj o život! – Rostou stíny,

močál tmí se siným rmutem,

bory houstnou v černou zeď.

Aj, tu zaplál do mýtiny

rudým nachem žár červánků,

vítr zalkal v stonu dutém...

Rci, přírodo, rdíš se v spánku,

či to tvá jest odpověď?