NAD MOJÍ KOLÍBKOU...

Nad mojí kolíbkou

na náspi pod lipkou

kladiva rytmicky zazvonila,

hudbě své veselé,

z oceli vyznělé,

duši mou do smrti zasvětila.

V tři rázy perlíky

hrály mně muziky,

flétnově výskala rohatina.

Ta hudba rozmilá

v duši mou vstoupila,

taká’s teď, písni má, žádná jiná.

Ve výhni záře je

slunečné peřeje,

všecko jí dokola vyzlaceno,

a co se vyhnězá

z měkkého železa,

ztuhne hned, na ocel zakaleno.

Přímo však onen chvat

ran musí dopadat,

by byla kovářská dobře hrána.

Teď to má výsluha:

kalen jsem do tuha

a přímý jako ta dobrá rána.

Málo to ovšem, vím,

hrd však jsem dědictvím,

osud i tvar duši ono dalo.

Přídavkem mně k tomu

tehda hned se stromu

hvězdiček lipových napadalo.