Nad mořem

Každá cesta v krase stále zahýbá se,

když jsem chodil po nich, co jsem zkusil s nimi,

a přec vracel jsem se na ně zas a zase!

Když se to tak vezme, byly všechny němé,

a přec život zvonil na nich všemi rýmy,

toto kouzlo všade zrovna nenajdeme.

Nejraději z všeho rytmu ztajeného

ještěrek já míval vrtochy a spády –

ó ty hračko lesklá, nebojácná něho!

Všade motýl vstával, do tance se dával,

byl tu klid i láska pro vše dohromady,

byl tu útok, plesem jenž se vyrovnával.

Voněla tu země, les tu kráčel ke mně,

když blíž přišel – ejhle, míval oslí uši,

do té souhry moře prstem lusklo jemně.

Ale nade všecko: byl jsem sám jak děcko,

zajat, mrskán krví, rozvichřenou duší.

Za obzorem na jih žilo staré Řecko.

V koutě milovaném čekal čistý pramen,

u pramene brouků poschované stádo,

na těch cestách bylo moje Eldorado,

tu bych sníti doved’ až na věky! Amen!