NAD MOU KNIHOU.

Svých myšlenek bičem, vyzbrojeným

ostrými hřeby ledové ironie

já šlehal své srdce a kouřící krev

se z tisíce drobných ran pozvolna prýští.

Však ještě v tom přívalu svištících ran

se náhle zachvělo marnivou touhou,

svou krvavou památku hluboko vtisknout

do tohoto vetchého šátku Veroniky,

než přijde jeho Golgotha.

Nechť rozpadne se směšný ten cár!

Krev rychle pozbude barvy.