Nad mrtvolou.

Hle tu se číše pění,

sbor hostů kolem stolu –

a přec – to k víře není,

že nářku tu a bolu!

Ach, slza máčí líc,

už jí tu není víc –

mé srdce mocně bije,

jako když tryskem klusá,

zde leží, víc nežije,

zabitá chudák – husa.

Co malé house z mládí

jí celovala matka,

tu líbá jí a hladí,

jak ostatní housátka –

travičku dobrá máti

učí jí pojidati;

a je-li kdesi v sadě,

tu všady i ve všem

jak doma ve posadě

jest jí vždy příkladem.

A takž jí jako snové,

dětinného ach ráje,

uplynou žití dnové –

již dorůstá a zraje.

A její konání

pouhé štěbetání.

Již housátko to milé

počíná nabývati

a peří pěkné bílé

co husičku je šatí.

Ale v tom z nenadání

již ozbrojená ruka,

an se venku prohání,

mu chystá hrozná muka –

a v ruce této nůž

se pozableskl juž.

Na sklonku její žítí,

jeť vykrmená vhod,

se světa musí jíti,

jediný stačí bod!

Co vězně ubohého

je kuchynský ten kat

sevře do klína svého –

nic platno naříkat –

a po malé práci

již dokrvácí.

Když pak šťastnější husy

ve smutku tu a pláčí,

tu ona ještě musí

se péci na pekáči.

Buď tobě klid, ty milá,

zaváníš líbě nám,

tys povždycky mi byla

na školách k odměnám,

jak přišlo ku examen,

tu bylo se mnou amen.

Že hloupá jsi, tak praví

o tobě vůbec lid,

však chápe se jak dravý

kdekoliv tebe zřít,

pečenou někde ráčí

dlít na pekáči.

Nuže, páni, vzhůru sklínky,

na zdraví pijme husy té

přípitek ten jedinký,

a věnce z zelí uvité.

Jeť ona, abych zkrátka řek’,

přeslavných předků potomek –

nechť jazyk můj již zvěstuje

vám shromážděným kolem stolu,

že husám pouze děkuje

Řím zachránění kapitolu.