NAD MRTVOLOU DÍVKY, JEŽ SE ZASTŘELILA.

Na černém rouše, jako mramor bílý,

to skvostné tělo v zraku pospas leží,

a duše má zde nad ním pustá šílí.

Zní smutně půlnoc z nitra městských věží.

Ni ton, ni barva. Mrtvo tělo sněžné,

jež třáslo se, planulo v lásky muce

a v objetí jej ovíjelo něžné,

než revolver se blýskl v malé ruce.

Ta rána v hrudi jako rudá růže

kdys plála, teď jest bezbarvá a zvadlá.

Ach, kolikrát tam tiskly se rty muže,

kdy v smíchu řeckou hlavu na zad kladla.

Než zradil ji, to tělo bylo lyrou,

pod jeho rukou jež se sladce chvělo.

Pak zoufání, kdy zřela jen v noc čirou...

Má stopu vrásek ještě její čelo.

Ty oči magické jsou sklenné. Není

víc v hrudi živa lásky píseň tato?

Na skvostný prs jsem ruku dal jí v chvění.

Jak ruku vbořil v mrazivé bych bláto!...