NAD MRTVOLOU HEREČKY.

Noc jedna hluboká tvé žití zastřela,

to drama života dohrálas docela –

já v smutku němém nad tebe se skláním.

V tvém čele hrobový a velký leží klid,

a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít,

a ret tvůj chví se divným usmíváním.

Dřív jásalo ti vstříc těch lidí na tisíc,

když spil je v šílení lesk tvojích zřítelnic –

ten pohled nyní zcela potrhaný.

A to jsou všechno teď jen snové ztracení,

a zejtra bez hluku v té smutné jeseni

tě vyneseme k spánku na Olšany.

Tvým žitím prkna byla. Nyní z prken těch

tvá chudá rakev jest, v níž v dlouhých, smutných snech

pod zemí tou se budeš zachvívati.

Truchlivým světlem svým ti měsíc hladí skráň –

tvé oko zírá zpět v zašlého žití pláň,

kde jak tón zvonů vše se v mlze tratí.

A z žití směšné hry ti zbylo v chladný hrob

jen kvítků několik uvadlých, z dávných dob

od toho, jejž jsi milovala kdysi.

A je to vše a dost je toho v rakev tvou,

neb ostatní vše lež, a brzy vyhynou

všem z paměti tvé bledé, snivé rysy...

A z žití prázdného ti zbude zvonů dech,

jež kvílí hluboce v nádherných večerech,

a v brázdách rovů smutná zář hvězd bílých.

A poznáš, že ten život sen byl bláhový

jak píseň slavíka, jež v tiché hřbitovy

se hrouží plna tónů zasmušilých.

A v smutné jeseni svit luny zapadlé

až zvolna opře se v ty hroby vychladlé,

pak poznáš marnosť žití ztraceného...

že hra ta byla jen marná a zpozdilá,

a bolem zachví se tvá lebka vyhnilá,

až zcela pochopí to prázdno všeho.