Nad mrtvolou.

O marnosti, ó lidská pýcho...

Zde u mrtvoly dumám tvojí

a myslím na tvé sny a touhy,

na slávu tvou a moc a sílu;

a na mysli tvůj zjev mi tane,

jak záříval ve skvoucím nachu,

než nyní zřím jen hrstku prachu!

A žehnaje tvé chladné čelo,

zřím pod ním oko, kteréž jasně

jak dálná večernice plálo,

zkad lásky sladký žár se linul

a trpký slzí proud se řítil,

než nyní zřím v něm prázdno věčné

tmu noci pusté, nekonečné!

SIz mlhou vidím ony rety,

po kterýchž vzdechů jako vichr

o lásce, mládí, štěstí válo,

na kterýchž dřímlo luzných písní

co vln je v širém, hřmícím moři,

než teď se jeví mému vidu

ty siné rty u věčném klidu!

A ruce, jež se často k výším

od černé země k nebi pnuly,

jež často bohu pohrozily,

když trpký bol a žal je stíhal,

zde nyní leží křížem spjaty,

a zdá se mně, jak za své bědy

by prosit chtěly naposledy...